Starověcí Římané byli známí tím ,že lačnili po krvi jiných . Z dávné historie víme ,že zakladatel Říma Romulus se neostýchal zabít svého bratra jen kvůli názvu města. Vyžití Řmanům dostatečně poskytovaly zápasy gladiátorů ,kteří pro ně znamenali asi to , co pro nás dnes slavné sportovní hvězdy . Slávu a popularitu gladiátorů jim mohly závidět samotní císaři . Ve slavných historických filmech se gladiátoři většinou popisují jako nelítostní a krutí zabijáci ,po jejich soubojích vždy tečou potoky krve. Ve skutečnosti to však bylo trochu jinak. Souboje měli svá přísná pravidla .O jejich životě nebo smrti po prohraném zápasu nerozhodoval pouze císař nebo dav ,ale také rozhodčí ,které už tenkrát měly střetnutí těchto bojovníků na starosti . Byli to většinou bývalí gladiátoři ,kteří například rozhodovali o tom ,jestli bojovník upadl vlivem soupeře , nebo jen náhodou , apod .Gladiátoři byli seřazováni do různých bojových družstev podle toho ,jaké měli zkušenosti, dovednosti a podle specializace na různé zbraně a styl boje . Sudí měli pravomoc boj přerušit ,když bojovník byl příliš vyčerpaný ,nebo vážně poraněný . I samotní bojovníci se někdy mohli rozhodnout , že jejich vítězství nebude krvavé.Z historie je známý boj Priscia a Vera v prvním století , kteří bojovali mnoho hodin , posléze oba dva na znamení úcty sklonili zbraně. Tento souboj uchvátil císaře Tita , který jim daroval dřevěný meč ,a tím jim udělil svobodu .Mezi gladiátory mimo arénu panovala velká kolegialita ,dokonce se organizovali do cechů , které svým padlým kolegům zajištovali pohřby a pomoc rodinám.